Čestmír Strakatý

Výjimečné autorské rozhovory, které jdou do hloubky témat i příběhů lidí, kteří by Vás měli zajímat.

Za měsíční předplatné na Herohero.co/cestmir dostanete obsah bez reklam a v plné délce. Budeme v kontaktu a vy budete u dalšího rozvoje a nových výhod.

Play

Open in

57 episodes
a few times a week
Avg 29 min
Czech

Episodes 57

Newest Oldest Longest

All20 Unplayed20 In progress0 Played0

Counted on this page — what you have heard stays on this device, so it is not something the list can be paged by.

Today · 29 min
Věra Roubalová Kostlánová. Návrat normalizace, strach jako zbraň, traumata uprchlíků, vytěsněné dětství a vlastní terapie
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Že se v dnešní době vrací normalizace, to je úplně nabíledni. To, co nám tehdy vadilo, k tomu teď spějeme,“ varuje disidentka, signatářka Charty 77 a psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová. Podle ní se znovu objevují praktiky, které dobře zná z komunistického režimu - zastrašování, čistky nebo snahy ovlivňovat kulturu a média. Kritizuje především ministra kultury Otu Klempíře, který podle ní zavádí nový druh cenzury. „On vlastně pokračuje v tom, co dělal. A to je to hrozné,“ říká o jeho spolupráci s StB a současném působení ve vládě. Připomíná také, že česká společnost se dostatečně nevypořádala s morálními selháními minulosti: „Je hrozně důležité říct, co je dobře a co je špatně.“ Věří ale, že ještě není pozdě vývoj zvrátit a přála by si, aby se do protestů výrazněji zapojili studenti. Roubalová Kostlánová prožila mimořádně dramatické dětství. Pochází z židovské rodiny poznamenané holokaustem, její rodiče byli přesvědčení komunisté a otec se později sám stal obětí režimu. Když byl vězněn, strávila se svým mladším bratrem tři roky v dětském domově. „Z dnešního pohledu je něco strašného dát děti do dětského domova, kam za nimi můžete jezdit jednou za šest týdnů na dvě hodiny,“ vzpomíná. Přesto svou matku neodsuzuje. Přiznává, že sama neví, jak by se v její situaci zachovala. V rozhovoru mluví také o rodinném mlčení, zkušenosti s okupací v roce 1968, Janu Palachovi nebo o podpisu Charty 77, ke kterému se s manželem rozhodli navzdory riziku perzekuce. Po sametové revoluci se začala intenzivně věnovat pomoci uprchlíkům. Pracovala s lidmi z Bosny i Čečenska, dnes pomáhá především ukrajinským ženám. Jejich statečnost obdivuje, zároveň upozorňuje na dlouhodobé psychické i zdravotní následky války a kritizuje český přístup k lidem s dočasnou ochranou. „My jim ještě ubíráme sil,“ říká. Odmítá také tvrzení, že je česká společnost válkou unavená. Sama přiznává, že ruská invaze v ní znovu oživila vzpomínky na sovětské tanky v Praze. Jak blízko jsme podle ní návratu normalizace a proč považuje kroky současné vlády za nebezpečné? Dokáže pochopit lidi, kteří ze strachu spolupracovali s StB a kde leží hranice odpuštění? Jak ji poznamenalo odloučení od rodičů a smrt prvního manžela? A proč má pocit, že se k ukrajinským uprchlíkům nechováme tak, jak bychom měli? I to se dozvíte v rozhovoru.
Thursday · 28 min
Tomáš Kopečný. České zbraně pro Ukrajinu, Babišovy strategické chyby i tlaky Černochové, ruské útoky na Evropu a Trumpova proruská budoucnost
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dřív jsme byli na předních stranách světových médií. Z téhle pozice se najednou dostáváme do role černého pasažéra,“ říká Tomáš Kopečný, bývalý vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny. Česko podle něj dokázalo hrát světovou ligu v diplomacii a stalo se jedním z lídrů vojenské pomoci Ukrajině. Dnes ale o své postavení přichází. „Prakticky by stačilo jen změnit slovník a materiálně by nemuseli změnit skoro nic,“ říká na adresu současné vlády. Problém přitom nevidí ani tak v pokračování českých dodávek zbraní na Ukrajinu jako v přístupu k vlastní obranyschopnosti. Kvůli politické averzi vůči Ukrajině podle něj Česko přichází o příležitosti, které mohou rozhodovat o jeho budoucí bezpečnosti. Kopečný otevřeně mluví také o zákulisí české pomoci Ukrajině, politických konfliktech a tlaku firem i lidí, kteří se snažili vydělat na obchodu se zbraněmi. „Najednou do mého světa přišli lidé, které jsem znal jako prodejce hrnců. Se zbraněmi neměli žádnou zkušenost, ale nabízeli i tanky,“ popisuje situaci po začátku ruské invaze, kdy se do zbrojního byznysu pokoušeli proniknout i lidé z úplně jiných oborů. Ještě náročnější pro něj ale byly spory uvnitř ministerstva obrany. Popisuje neustálé kontroly a tlak, kterému podle svých slov čelil za působení tehdejší ministryně obrany Jany Černochové. „Tohle mi za celou dobu způsobilo nejvíc stresu. Všechno ostatní bylo zvládnutelné,“ přiznává. Varuje přitom, že ruská hrozba se zdaleka neomezuje na Ukrajinu. Sabotáže, dronové útoky a narušování bezpečnosti evropských států považuje za součást dlouhodobé ruské strategie, která bude podle něj stále agresivnější. „Budou to stále více fyzické útoky,“ předpovídá. Rozsáhlý vojenský konflikt sice nepovažuje za nevyhnutelný, očekává ale pokračování ruských sabotáží, dronových útoků a narušování hranic států NATO, především v Pobaltí. Zároveň upozorňuje na Donalda Trumpa, který podle něj může být po oslabení své pozice v Kongresu ještě nevyzpytatelnější. „Jsem přesvědčený, že se bude projevovat víc prorusky, protievropsky, protizápadně a rozhodně protiukrajinsky,“ říká. Rozhovor má ale také osobní rovinu. Kopečný přiznává, že ho zkušenosti z Ukrajiny připravily o lehkost a bezstarostnost. „Hodně mě to semlelo. Viděl jsem spoustu ošklivých věcí, které se mnou zůstávaly dlouho,“ popisuje. Pomohly mu terapie, odchod ze státní služby a také napsání knihy V bojovém režimu. Co všechno zažil při organizování české pomoci Ukrajině? Proč považuje současný přístup české vlády za strategickou chybu? Jak vážně hrozí, že Rusko zaútočí na další evropské země? A dokáže se Evropa ubránit i bez spolehlivé americké podpory? Poslechněte si celý rozhovor.
Tuesday · 28 min
Jaroslav Kmenta. Proč zabili kmotra Mrázka, tajné nahrávky expremiéra a moc miliardářů v politice
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Myslím, že právě vztahy s vládou, respektive s politiky, ho nakonec stály život,“ říká o vraždě mafiánského bosse Františka Mrázka investigativní novinář a spisovatel Jaroslav Kmenta. Ve své nové knize Proč zabili Mrázka se vrací k jedné z nejznámějších neobjasněných vražd české historie. Po dvaceti letech pátrání je přesvědčený, že našel její motiv. Podle něj mohl mít Mrázek kompromitující nahrávky z bytu bývalého premiéra Stanislava Grosse, které měly zachycovat i údajné převzetí úplatku. „Jsem přesvědčený, že jeho okolí tomu chtělo zabránit, aby se nikde nedostalo na světlo světa, že si bývalý premiér prostě bral úplatky,“ tvrdí Kmenta. Kdo si vraždu objednal, ale zatím nechce říct. Naznačuje však, že už je na stopě. Zásadní roli v Kmentově pátrání hraje také vražda podnikatele Jiřího Kubína, který měl pořizovat kompromitující nahrávky z Grossova bytu a prodávat je Mrázkovi. Novinář je přesvědčený, že obě vraždy spolu souvisejí a vyjadřuje pochybnosti o odsouzení Vladimíra Petruse, kterého soud označil za objednavatele Kubínovy vraždy. Podle Kmenty mohl být Petrus do případu účelově zapleten, aby byl znevěrohodněn jako důležitý svědek. Upozorňuje přitom i na možné nedostatky policejního vyšetřování, při kterém se podle něj nepodařilo dostatečně objasnit skutečný motiv vraždy. Připomíná také, že v den Mrázkovy smrti byla od jeho sídla, kde byl zastřelen, odvolána policejní sledovací dodávka. Kmenta má navíc podezření, že někteří lidé uvnitř policie mohli vyšetřování záměrně komplikovat kvůli svým vazbám na tehdejší politiky. V příběhu figuruje také Andrej Babiš, který byl podle Kmenty Mrázkovým významným obchodním protivníkem a měl blízké vztahy se Stanislavem Grossem. Novinář se ale nedomnívá, že by Babiš byl do samotné vraždy zapojen. „Říkalo se, že kdyby Mrázek žil, že Babiš nebude nikdy premiérem,“ vzpomíná. Zároveň upozorňuje, že propojení politiky a byznysu nezmizelo, pouze se proměnilo. Zatímco před dvaceti lety podle něj s politikou prorůstal organizovaný zločin, dnes se politická moc výrazně propojuje s miliardáři a velkým byznysem. „Kdybych se bál, tak tady nesedíme,“ odpovídá Kmenta na otázku, jestli nemá strach pokračovat v pátrání. Věří, že by se případem mělo znovu zabývat státní zastupitelství, a naznačuje, že jeho další kniha by mohla nést název Kdo zabil Mrázka. Proč je přesvědčený, že za vraždou stála politika? Jaké stopy podle něj policie dostatečně neprověřila? Co mohl o celém případu vědět Andrej Babiš? A jak moc se za dvacet let změnilo propojení peněz, politiky a moci v Česku? I to se dozvíte v rozhovoru.
November 8 · 29 min
Schneider a Beneš. Trumpův drtivý výprask, hrozba pomsty, Putin a Trump jako gangsteři a budoucnost Ameriky
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Americké volby v polovině prezidentského mandátu přinesly demokratům drtivé vítězství a Donaldu Trumpovi jednu z největších politických porážek od jeho návratu do Bílého domu. Co to znamená pro budoucnost Spojených států a jak se může změnit chování prezidenta, který přišel o významnou část své moci? Podle amerikanisty Jana Beneše a novináře Matěje Schneidera, spoluautorů podcastu Redneck & Beneš, může být Trumpův další postup ještě méně předvídatelný. „Jsou velké obavy, že si Trump může vybíjet zlost různými směry,“ upozorňuje Schneider. Především v zahraniční politice totiž nadále disponuje rozsáhlými pravomocemi. Obavy vzbuzuje pokračující válka s Íránem, ale také jeho vztah k Rusku a Vladimiru Putinovi. „Je otázka, do jaké míry můžou být kamarádi dva gangsteři, kteří si možná v nějakém momentě půjdou do zelí,“ přibližuje Beneš jejich vzájemný vztah. „Trump špatně přečetl, jak velký má mandát a pro co má mandát. A tohle je to zúčtování,“ hodnotí celou situaci Schneider. Výsledek voleb podle něj není ani tak přijetím demokratické vize jako především odmítnutím dosavadní republikánské politiky. Američané jsou unavení kulturními válkami, vysokými životními náklady i válkou s Íránem. Republikáni podle Beneše vsadili na Donalda Trumpa a ideologická témata, zatímco přestali dostatečně řešit každodenní problémy voličů. Právě to se jim vymstilo mimo jiné v Texasu, který byl dlouhá desetiletí konzervativní baštou. Vítězství demokratů ovšem automaticky neznamená změnu k lepšímu. „Je to mandát to zkusit. A jestli to zkusí blbě, tak za dva roky dopadnou podobně jako teď republikáni,“ upozorňuje Schneider. Demokratická strana navíc sama čelí rozporům mezi tradičním liberálním establishmentem a sílícím levicovým křídlem. Podle Schneidera přitom americkou politiku dlouhodobě deformuje především vliv peněz. „Ten systém je responzivnější k tomu, co chtějí donoři a ne k tomu, co chtějí voliči,“ říká. Hosté zároveň rozebírají Trumpovu korupci, obchodní zájmy jeho rodiny i otázku, proč republikáni jeho jednání tak dlouho tolerovali. Je volební výprask začátkem konce Donalda Trumpa a celého trumpismu? Může se poražený prezident stát ještě nebezpečnějším a co od něj čekat ve vztahu k Putinovi, Ukrajině a Íránu? Dokážou demokraté své vítězství proměnit ve skutečné změny? A kdo může po Trumpovi převzít Bílý dům? I to se dozvíte v podcastu s autory Redneck & Beneš.
November 5 · 30 min
Radka Denemarková. Morální integrita a mlčení jako selhání společnosti, noví Oppenheimerové a největší krádež v historii lidstva
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V této době nemůžu mlčet.“ Spisovatelka Radka Denemarková patří k nejúspěšnějším českým autorkám v zahraničí, její knihy vycházejí v desítkách jazyků a získala čtyři ceny Magnesia Litera. V posledních týdnech ale vzbudila pozornost především svým ostrým projevem na Frankfurtském knižním veletrhu. Slavnostní zahájení provázely nesouhlasné výkřiky a pískot během vystoupení ministra kultury Oty Klempíře, Denemarková následně před mezinárodním publikem kritizovala českou vládu, ohrožování nezávislé kultury i sílící autoritářství v Evropě. Její vystoupení vyvolalo bouřlivý potlesk, ale také ostré reakce doma. „Byla jsem hodně překvapená, protože jsem si myslela, že jsem řekla jenom to, co všichni vědí,“ říká. Zatímco v zahraničí se podle svých slov setkala s mimořádnou podporou, v Česku následovaly také nenávistné komentáře, výhrůžky a rozkol v literární obci. „Myslím si, že to je pozdě, že jsme to měli pojmenovat mnohem dřív,“ říká o potřebě upozorňovat na nebezpečí a je přesvědčená, že demokracie je ohrožená a politici postupně ničí hodnoty, které se budovaly desítky let. Kritizuje Motoristy, premiéra Andreje Babiše i ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle ní směřují ke kontrole nezávislého umění. Odpovědnost ale přisuzuje také opozici a celé společnosti, která podle ní nedokázala včas rozpoznat nebezpečí populismu. „Selhali jsme my všichni,“ říká. Přiznává, že po frankfurtském projevu čelila brutálním výhrůžkám a překvapilo ji i rozdělení české literární obce. Přesto věří, že právě solidarita a schopnost veřejně se ozvat mohou něco změnit. Rozruch vyvolala také její kritika spisovatelů Radky Třeštíkové a Patrika Hartla, jejichž tvorbu odmítá stavět na stejnou úroveň jako literaturu, která podle ní překračuje hranice své doby. „To tam asi nemělo být,“ připouští ke svému vyjádření o obou autorech v nedávném rozhovoru, zároveň si ale za svým názorem stojí. „Mám tu nejvyšší laťku ve všem, co dělám a hlavně v literatuře,“ tvrdí s tím, že rozlišuje mezi uměním a literaturou jako produktem, který vzniká pro konkrétní cílovou skupinu. Sama tvrdí, že nepíše pro publikum, ale především pro sebe. Mluví také o umělé inteligenci, která podle ní představuje zásadní výzvu pro autory i o tom, proč skutečná literatura vyžaduje riskování, čas a osobní oběti. Vedle veřejných sporů se vrací i ke svému soukromí. Otevřeně popisuje, jak náročné pro ni bylo vychovat dvě děti bez partnera a zároveň se nevzdat psaní. Právě tato zkušenost ji podle jejích slov zocelila a dala jí nezávislost, o kterou dnes nechce přijít. Nyní pracuje na dvou rozsáhlých románech a píše také texty pro svého očekávaného vnuka. Proč je podle ní nebezpečné oddělovat literaturu od politiky? Kde končí umělecká náročnost a začíná povyšování se nad ostatní autory? A odkud bere naději ve světě, který sama popisuje jako stále temnější? I o tom mluví Radka Denemarková.
November 3 · 25 min
Taisiia Kryvoshei. Válečný teror, krvavá vlajka z roku 1968 v rukou Zelenského, nucené odvody přátel i česká nenávist k Ukrajincům
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Začínám brečet na polských hranicích v Přemyšli a přestávám brečet zase v Přemyšli,“ popisuje své návraty do rodné země Taisiia Kryvoshei, rodačka z ukrajinského Charkova, která od roku 2017 žije v Česku a dnes pracuje jako asistentka europoslance Ondřeje Koláře v Evropském parlamentu v Bruselu. Na Ukrajinu se pravidelně vrací za rodinou, která se rozhodla vrátit do země navzdory ruským útokům. Během jedné návštěvy se sama ocitla v bezprostřední blízkosti útočného dronu. Popisuje každodenní život pod bombardováním, noci bez spánku, výpadky elektřiny i strach, se kterým se lidé naučili žít. „Jedna smrt je tragédie a více smrtí je statistika,“ popisuje, jak každý jen doufá, že mezi oběťmi ruské války nebude jeho příbuzný nebo známý. Letos se Kryvoshei dostala také do kanceláře ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, kterému osobně předala československou vlajku potřísněnou krví obětí sovětské okupace v roce 1968. Vzpomíná, jak za prezidentem běžela a jeho ochranka nechápala, proč tak urputně drží kus látky. Vysvětluje symboliku vlajky, která se dostala také na ukrajinskou frontu i to, proč považuje Česko za svůj druhý domov. O Zelenském mluví s respektem, přestože připouští problémy spojené s korupcí a únavou společnosti z dlouhé války. Oceňuje především jeho schopnost vzdorovat tlaku Donalda Trumpa a vysvětluje, proč podle ní Ukrajinci nechtějí přistoupit na mírové podmínky, které by Rusku umožnily znovu zaútočit. Kriticky se vyjadřuje také k české politické debatě a náladám vůči Ukrajincům. Vadí jí, že se z války a uprchlíků stalo téma, na kterém si někteří politici budují kariéru. Sama se setkává s nenávistnými komentáři na sociálních sítích a vzpomíná i na zkušenost z pražské tramvaje, kde ji žena ještě před rozsáhlou invazí posílala zpátky do její země. Přesto se v Česku cítí dobře a kolem sebe stále vidí lidi ochotné pomáhat. Znepokojuje ji ale radikalizace společnosti, kterou už podle ní nelze spojovat pouze se starší generací. „To jsou i mladí lidé, kteří jsou naštvaní,“ upozorňuje. Začátek invaze v únoru 2022 pro ni znamenal zásadní životní zlom. Když se snažila dostat rodinu do bezpečí, rozešla se s tehdejším českým partnerem, který s ní nechtěl jet na ukrajinské hranice. Následně pomáhala uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, zapojila se do humanitární pomoci a vystoupila před desetitisíci lidí na Václavském náměstí. Přestože šlo o jedno z nejtěžších období jejího života, právě tato zkušenost jí dodala odvahu veřejně vystupovat a přivedla ji k práci ve státní správě a později v Evropském parlamentu. Proč se její matka rozhodla vrátit do ostřelovaného Charkova? Co si myslí o nucené mobilizaci ukrajinských mužů a korupci ve vlastní zemi? Proč podle ní Ukrajinci odmítají mírové podmínky, které by mohly vést k další válce a jak nebezpečná je rostoucí nenávist vůči Ukrajincům v Česku? A co pro ni znamená vracet se do země, kde jí každý den hrozí smrt? I to se dozvíte v rozhovoru.
November 1 · 30 min
Jan Špaček. Autenticita versus hraní role, emoce na Křivoklátě, vlastní Čestmír Strakatý a vyhlášení války českým podcastům
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 90 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem pořád v šoku z toho, že se mi dějí takové zásadní životní náhody, které mě dostanou na místa, která jsem si v životě nemohl představit. Stačilo se posunout o pět milimetrů doleva a sedím někde v kanceláři a jsem strašně nešťastný,“ říká youtuber a tvůrce satirických videí Jan Špaček. Před několika lety začal svým osobitým způsobem konfrontovat české politiky, aniž by tušil, kam ho jeho tvorba zavede. Dnes patří k výrazným postavám českého internetu a má za sebou účast v reality show Zrádci. Přesto ho vlastní úspěch stále překvapuje. Dlouho nevěděl, co chce v životě dělat a dnes přemýšlí, jak málo stačilo, aby všechno dopadlo úplně jinak. Účast ve Zrádcích pro něj byla zkušeností, ze které měl původně obrovský strach. Režisér Markus Krug ho při castingu opakovaně varoval, aby si ze soutěže neudělal vlastní komediální vystoupení. Špaček se obával, že diváci budou očekávat stejného provokatéra, jakého znají z jeho videí. Nakonec se ale podle svých slov na Křivoklátě cítil překvapivě svobodně. „Cítil jsem se tam skvěle. Pro mě to bylo úžasné. Neměl jsem telefon, což bylo nejlepší rozhodnutí mého života,“ přiznává. Navázal také vztahy, které pro něj byly mnohem důležitější, než čekal a některé okamžiky prožíval velmi emotivně. Zrádci tak podle něj ukázali i něco, co dosud jeho publikum příliš neznalo - člověka za pečlivě budovanou internetovou postavou. Právě hranice mezi skutečným Janem Špačkem a jeho veřejnou rolí je jedním z témat rozhovoru. Špaček přiznává, že ho unavuje neustále vysvětlovat, kdy něco myslí vážně a kdy si dělá legraci. Ve svém nedávném videu, v němž prostřednictvím herce Jiřího Chadraby vytvořil vlastní verzi mého podcastu, se přitom pustil i do témat, která přesahují jeho obvyklý humor a satiru. Vedle nadsázky v něm dostává prostor i osobnější rovina, včetně vzpomínky na jeho otce. Společně proto mluvíme nejen o tom, jak celý projekt vznikal a co jím chtěl říct, ale také o jeho pohledu na současnou podcastovou scénu a o tom, v čem se naše představy o podobě rozhovorů liší. Špaček zároveň vysvětluje, proč se rozhodl opustit politická videa, co ho přitahuje na absurdním humoru a proč má výhrady k dnešnímu internetovému obsahu. „Přiznám se, že nesnáším podcasty,“ prohlašuje a dodává, že by jim rád vyhlásil válku. Kdo je vlastně Jan Špaček? Co mu Zrádci ukázali o něm samotném? Jak vznikalo video, ve kterém napodoboval můj podcast? A proč chce české podcasty zničit? Poslechněte si celý rozhovor.
October 29 · 30 min
Jakub Železný. Babišovy vulgarity a Ševčíkovy bolševické manýry, hrozba zestátnění ČT, odmítání role oběti a ruská rodina
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nechci slovakizaci, hungarizaci, ani polonizaci médií veřejné služby. A to je to, k čemu by to mohlo vést,“ varuje moderátor České televize Jakub Železný před plánovaným zrušením koncesionářských poplatků a financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu. Podle něj nejde jen o peníze, ale především o nezávislost institucí, které by se mohly dostat pod přímější vliv politiků. Kritický je přitom nejen k současné vládě Andreje Babiše, ale také k bývalé koalici, která podle něj v minulosti nezávislost veřejnoprávních médií dostatečně nepodporovala. Obává se postupného zestátňování České televize, zároveň ale odmítá radikalizaci protestů a spojování novinářů s opozicí. Sám se chce zúčastnit plánované stávky, na politické demonstrace však chodit odmítá. „Pokud se bavíme o politice, tak pro mě není žádná správná strana,“ říká. Železný otevřeně mluví také o okolnostech svého odchodu z politického zpravodajství. Připouští, že jeho vystupování a veřejné postoje vyvolávaly negativní reakce i uvnitř České televize. Odmítá se ale považovat za oběť a připomíná, že kvůli zdravotním problémům sám nechtěl v moderování Událostí, komentářů alespoň na čas pokračovat. V současném pořadu Historie.cs je spokojený a přiznává, že by pro něj dnes bylo velmi náročné zachovat při moderování politických rozhovorů potřebnou nestrannost. Nevylučuje přitom, že by se k nim jednou rád vrátil. Vzpomíná na konflikty s politiky, kriticky se vyjadřuje k některým rozhodnutím a postupům České televize a přiznává, že ho vyděsil pořad Rozpleteno, konkrétně jeho díl věnovaný covidu. Za důležité považuje i to, aby veřejnoprávní televize dokázala odolávat tlakům ze strany státních institucí. Výrazně kritický je Železný k politické kultuře a vystupování některých současných představitelů vlády. Pozastavuje se nad slovníkem Andreje Babiše, jehož politický úspěch ovšem respektuje a uznává sílu jeho demokratického mandátu. Za neslušné a ubohé označuje premiérovo odmítavé vyjádření na adresu ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala. Ostře se vymezuje také vůči poslanci Miroslavu Ševčíkovi kvůli jeho sexistickým výrokům a odmítá, aby se podobné chování tolerovalo jako politický folklor. Řeč přichází i na proměnu médií, rostoucí význam internetu a odpovědnost tvůrců, kteří působí mimo tradiční redakce. Železný oceňuje svobodu, kterou nové platformy přinášejí, zároveň ale upozorňuje na rizika neregulovaného internetového prostoru, v němž působí také dezinformační scéna. Sám sebe označuje za příslušníka pražské a havlovské kavárny, zdůrazňuje však, že ani lidé, kteří sdílejí podobné hodnoty, nemusí mít stejné politické názory. Hájí právo herců jako Martina Dejdara a Oldřicha Kaisera veřejně vyjadřovat postoje, se kterými sám nesouhlasí a varuje před tím, aby se boj za nezávislá média zvrhl v radikální protesty nebo politický boj. Proč se Železný obává, že by se Česká televize mohla vydat slovenskou nebo maďarskou cestou? Kdo podle něj ohrožuje její nezávislost a proč kritizuje i politiky, kteří se jí dnes zastávají? Co mu vadí na vystupování Andreje Babiše? A mohou podle něj protesty a stávky skutečně zabránit změnám ve financování veřejnoprávních médií? Poslechněte si celý rozhovor.
October 27 · 28 min
Leoš Kyša. Armáda hádajících se „debílků“, nešťastný Ota Klempíř, konec zlatých časů a děti připravované na přežití
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „My už jsme na začátku velké tsunami. Řítíme se do problému, se kterým se tahle společnost ještě nikdy nepotýkala. A nikdo s tím nic nedělá,“ varuje spisovatel Leoš Kyša, známý také jako František Kotleta. Ve své nové knize Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie popisuje svět roku 2060, ve kterém vládnou senioři, mladí lidé ztrácejí politický vliv a společnost se nedokáže postarat o stále početnější starou generaci. Podle Kyši přitom nejde o vzdálenou fantazii, ale o budoucnost, které se už nevyhneme. Politici podle něj přicházejí s jednoduchými sliby na podporu porodnosti, přestože demografický vývoj už nedokážou zvrátit. „My jsme zažili zlaté časy, nejkrásnější časy v dějinách. A to už generace po nás úplně nezažijí,“ říká o sobě a svých vrstevnících. Sám má přitom dvě malé dcery a přiznává, že svět, ve kterém vyrůstají, bude mnohem složitější než ten, který poznal on. S nadsázkou proto plánuje nakoupit půdu, na ní pěstovat brambory a kukuřici a své děti naučit ovládat drony a zacházet se zbraněmi, aby si v budoucnu dokázaly obstarat obživu a ubránit vlastní majetek. Místo příprav na budoucnost se ale podle něj společnost utápí v kulturních válkách, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Kyša kritizuje ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle něj nedávají smysl a vycházejí spíš z ideologických představ než ze snahy kultuře pomoci. „Myslím, že je hrozně nešťastný. Vůbec netušil, co ho čeká,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že současná vláda českou kulturu zničí a připouští, že rozbití současného systému dotací může paradoxně otevřít cestu k jeho lepšímu fungování. Vymezuje se také vůči Radce Denemarkové, které vyčítá povýšený přístup k populární literatuře a kritiku úspěšných autorů, jako jsou Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková. „Vždycky mi přijde škoda, když se nějaký druh literatury povyšuje nad jiný,“ vysvětluje. Sám přitom odmítá stát na jedné straně politických a kulturních barikád. Podobně kritický je vůči politikům, kteří podle něj nevěnují dostatečnou pozornost ani dalším zásadním výzvám, například rozvoji umělé inteligence. Ta přitom podle Kyši mění svět mnohem rychleji, než si společnost připouští. Sám ji využívá jako pomocníka při kontrole a hodnocení rukopisů a tvrdí, že může být pro některé literární žánry větší hrozbou než pro jiné. Přesto zůstává přesvědčený, že lidská tvorba nezmizí a že si lidé budou i v budoucnu chtít kupovat knihy napsané skutečnými autory. Vedle temných scénářů budoucnosti Kyša mluví také o vlastním životě, psaní a rodině. S manželkou Kristýnou Sněgoňovou, která je rovněž spisovatelkou, vychovávají dvě malé děti a snaží se mezi péčí o ně najít čas na vlastní tvorbu. Přiznává, že většina každodenní zátěže leží na jeho ženě a že otcovství ve vyšším věku je mnohem náročnější než v mládí. „Moje žena zajišťuje 70 procent a já tak 30 procent,“ říká sebekriticky. Proč si myslí, že demografickou krizi už nedokážeme odvrátit? Proč odmítá vybrat si jednu stranu politického konfliktu? A jak se člověku, který očekává stále těžší budoucnost, vychovávají malé děti? Nejen o tom je celý rozhovor.
October 25 · 28 min
Petros Michopulos. Zločinecký syndikát v Bílém domě, Trump jako Viktor Kožený na steroidech, Babišův úpadek, mafie uvnitř ANO a Grolichova fatální chyba
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V Americe vládne zločinecký syndikát,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. Amerického prezidenta přirovnává k Viktoru Koženému na steroidech a v jeho rétorice vůči Ukrajině vidí znepokojivé paralely s předválečnou Evropou. „Když dnes posloucháš Putina a když posloucháš toho idiota v Bílým domě, tak oni říkají to samé,“ tvrdí a připomíná, jak Adolf Hitler označoval Československo a Edvarda Beneše za překážku míru. Trump podle něj nikdy nebyl skutečným spojencem Evropy a jeho vztahy s Ruskem představují zásadní nebezpečí. Obává se také, co bude americký prezident ochoten udělat, aby si udržel moc po blížících se volbách do Kongresu. Kritický je Michopulos i k české vládě. Andrej Babiš podle něj pochopil, že spojování s Trumpem mu politicky škodí, zároveň ale zatím výrazněji nezasahuje proti svým koaličním partnerům. SPD označuje za promoskevskou stranu, která rozkládá ministerstvo obrany, zatímco Motoristé podle něj místo skutečné politiky vedou kulturní války. „Ve chvíli, kdy ti politici neumí přicházet s nějakými projekty, které by těm lidem opravdu zlepšily životy, tak přijdou s kulturníma válkama,“ vysvětluje. Za větší problém než neúspěch v senátních volbách ale pro Babiše považuje výsledky komunálních voleb. Hnutí ANO podle něj začíná procházet podobným procesem, který v minulosti vedl k úpadku ODS a sociální demokracie. V regionech se podle Michopulose vytvořily mocenské skupiny, které si přivlastnily stranické struktury a Babiš přestává být dostatečně silný na to, aby voliči jejich chování přehlíželi. „Já neříkám, že to je konec Andreje Babiše,“ upozorňuje. Je ale přesvědčený, že premiér nedokáže pochopit, proč jeho hnutí ve volbách neuspělo a nedoceňuje, jak jeho věk a generační proměna voličů ovlivní budoucnost ANO. Možného lídra, který by dokázal spojit část opozice, vidí v Janu Grolichovi, je k němu ale skeptický. Oceňuje jeho volební kampaň, zároveň ale jeho povolební kroky označuje za fatální chybu, která podle něj poškodila důvěryhodnost projektu nových lidovců. Kritizuje zejména Grolichovy výroky o TOP 09 a přechod části jejích jihomoravských politiků ke KDU-ČSL. Podle Michopulose tím Grolich zpochybnil obraz nové, liberálnější strany, který se snažil během kampaně vytvářet. Proč Michopulos přirovnává Trumpovu politiku k událostem před druhou světovou válkou? Může Andrej Babiš ztratit kontrolu nad vlastním hnutím a čeká ANO stejný osud jako někdejší velké politické strany? A jak nebezpečná je podle něj současná vládní koalice? I o tom mluví Petros Michopulos. ROZHOVOR BYL NATOČEN JEŠTĚ PŘEDTÍM, NEŽ VLÁDNÍ KOALICE PROSADILA VE SNĚMOVNĚ PRVNÍM ČTENÍM NÁVRH NA ZRUŠENÍ TELEVIZNÍCH A ROZHLASOVÝCH POPLATKŮ. TÉMATU SE BUDEME VĚNOVAT V NADCHÁZEJÍCÍM TÝDNU.
October 22 · 30 min
Zdeněk Folprecht. Promarněný talent a krutost profesionálního fotbalu, trenérská šikana, život bez zbytečného luxusu a rodina před kariérou
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Profesionální fotbal může člověku přinést slávu, peníze i zážitky. Zároveň ale dokáže být neúprosný a o úspěchu nebo neúspěchu někdy rozhodují zdánlivé maličkosti. Své o tom ví bývalý fotbalista a dnes komentátor Zdeněk Folprecht, který už v šestnácti letech podepsal profesionální smlouvu se Spartou a patřil mezi největší talenty svého ročníku. Přestože si později zahrál českou ligu, evropské poháry a působil také v zahraničí, svou kariéru dodnes považuje za neúspěch. „Vzhledem k tomu, kam jsem mířil, tak je to neúspěch,“ říká. Přiznává, že těžce nesl, když se jeho bývalí spoluhráči prosazovali v reprezentaci a zahraničních soutěžích, zatímco on působil ve druhé lize. „Říkal jsem si: Proč oni, a ne já?“ vzpomíná. Otevřeně mluví také o zkušenostech s trenérem Martinem Pulpitem, jehož chování mu někdy připadalo jako šikana. Zásadní roli v jeho životě dnes hraje rodina. Má tři syny, pro které na zahradě postavil fotbalové hřiště a se kterými tráví velkou část volného času. „Já jsem se našel v té roli toho táty,“ přiznává. Věří, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů, jak děti připravit na život, naučit je zvládat porážky, respektovat pravidla a osvojit si zdravé návyky. „Myslím si, že pro děti není lepší prostředí dospívání,“ říká. Přestože by podle svých slov mohl vydělávat více peněz, nechce to dělat na úkor času s rodinou. „Teďka jsou na řadě oni,“ vysvětluje, proč nemá ambici věnovat se naplno trenérské kariéře. Zároveň přiznává, že teprve čas ukáže, jestli je jeho přístup k výchově správný. Už během profesionální kariéry přitom Folprecht přistupoval k penězům jinak než řada jeho spoluhráčů. Místo drahých aut a hodinek investoval do nemovitostí a dodnes jezdí autem značky Hyundai. „Materiální věci pro mě nemají velký význam,“ vysvětluje. Přiznává ale, že i on jednou podlehl tlaku fotbalového prostředí a pořídil si značkovou tašku za jedenáct tisíc korun jen proto, že ji měli ostatní. „To bylo moje nejhorší finanční rozhodnutí v životě,“ směje se. Dnes je přesvědčený, že mnohem důležitější než okázalý úspěch je finanční jistota a možnost rozhodovat o vlastním čase. V rozhovoru se vrací také k problémům českého fotbalu, nedostatku českých trenérů v elitních zahraničních soutěžích a násilí na stadionech. „Jsem přesvědčený o tom, že tu úplně nejtvrdší skupinku ten fotbal moc nezajímá,“ říká o části ultras, pro které se podle něj soupeření fanoušků stalo samostatnou soutěží. Jako jednu z možných cest k větší bezpečnosti vidí identifikaci návštěvníků stadionů. Jak těžké je vyrovnat se s nenaplněnými ambicemi? Proč podle Folprechta český fotbal nedokáže vychovávat více hráčů pro evropskou špičku? A co mu nakonec přineslo větší pocit naplnění než úspěchy na hřišti? Poslechněte si celý rozhovor.
October 20 · 29 min
Lukáš "Čočík" Codr. Prohraný souboj Evropy s Asií, Česko jako v roce 1985, svoboda v Číně i předsudky vůči čínské partnerce
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Evropa už prohrála. A vlastně ani nevěděla, že se bojuje,“ říká herní vývojář a cestovatel Lukáš Codr, známý také jako Čočík, který strávil třináct let života v Číně. Podle něj Asie Evropě utíká v technologickém rozvoji, inovacích i schopnosti přizpůsobovat se změnám. Zatímco Čína se podle něj každých pět let zásadně promění, Evropa přešlapuje na místě. „Mám teď spíš pocit, že zažívám znova rok 1985,“ popisuje svůj návrat do Česka. V zemi podle něj dochází potenciál předchozího rozvoje a nové příležitosti dusí regulace. „Tady se vlastně nic neděje,“ dodává o životě v Praze, který mu po letech v asijských velkoměstech připadá pomalý. Čínu přitom neidealizuje a uznává, že jde o autoritářský stát. Tvrdí ale, že pohled Evropanů na tamní každodenní život bývá zkreslený. „Na úrovni běžného každodenního života je v Číně ten život mnohem méně svázaný regulacemi,“ vysvětluje s tím, že v podnikání nebo osobním životě mají podle něj Číňané často překvapivě velkou volnost. Politická svoboda má ale jasné hranice. Čínu zároveň nepovažuje za nepřítele Evropy, nýbrž za konkurenta, kterého je potřeba pochopit, aby mu Evropa dokázala čelit. „Evropané pomalu ani nevědí, že nějaký konkurenční závod běží,“ varuje. Po návratu do Česka ho překvapilo také to, s jakými předsudky se setkává kvůli své čínské partnerce. Kritizuje zejména některé ženy, které se podle něj hlásí k feminismu, ale zároveň automaticky předpokládají, že si starší běloch musel svou asijskou partnerku koupit nebo že je s ním pouze kvůli penězům. „To byla asi jediná věc, která mě vyloženě nepříjemně šokovala na návratu do Čech,“ přiznává. Jeho partnerka přitom podle něj vyrůstala jako sirotek v jedné z nejchudších čínských provincií a dokázala vybudovat úspěšnou kariéru. Codr se věnuje také vývoji počítačových her a pracuje ve firmě, která se podílí na řadě světových titulů. „Jsme největší neznámá firma v herním průmyslu,“ říká. Umělou inteligenci přitom nevnímá primárně jako hrozbu pro herní vývojáře, ale jako nástroj, který může schopnosti kreativních lidí výrazně znásobit. Proč podle Lukáše Codra Evropa ztrácí souboj s Asií a co to může znamenat pro českou ekonomiku? Jak moc čínský stát skutečně kontroluje život běžných lidí? Je Čína pro Evropu nebezpečným nepřítelem nebo konkurentem, od kterého se může učit? Proč se Codr obával o svých zkušenostech veřejně mluvit? I o tom je rozhovor s herním vývojářem a cestovatelem Lukášem Codrem.
October 18 · 25 min
Barbora Strýcová. Slzy a místo mezi legendami, potřeba vyhrávat a válení se po kurtě, pohled na své tělo a nekončící boj
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠A ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Tenistka Barbora Strýcová toho dokázala opravdu hodně. Byla 16. v single a 1. v double žebříčku. "Víc už to nešlo," říká pak jakoby trochu zklamaně. Její vůle a motor jít dál jsou obdivuhodné. Všechno to začalo už v dětství, kdy klidně hodiny trénovala na zdi. Už tam se ukázalo, že je ochotná pro úspěch udělat všechno. Později to bylo tedy i negativní, když nenesla dobře porážky a neúspěch. Ale to možná ke sportovci, který prostě chce na úplný vrchol, patří. Mluvili jsme taky o těžkých chvílích, kdy ve dvaceti chtěla úplně skončit a mít dítě, o dopingové kauze a o tom, proč si připadala a někdy pořád připadá "tlustá," o tom, jak se mění přístup k mladým, že ona si nemohla dovolit "se sesypat," o potřebě vyhrávat, třeba i jako trenérka. To všechno s nezaměnitelným úsměvem.
October 15 · 30 min
Lenka Zlámalová. Proč to Babiš ztrácí, kdo povede opozici a kde skončí ODS
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠A ⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR "Babiš sedí na dvou židlích, které se pomalu od sebe rozjíždějí," vysvětluje ekonomka a publicistka Lenka Zlámalová nervozitu Andreje Babiše. Volby se hnutí ANO nepovedly a Babiš je pod tlakem jak svých voličů, tak finančních trhů. A těch se bojí nejvíc. Zároveň podle Zlámalové upadá kognitivně a dělá chyby. Chyby ale dělá i ODS, která je dalším subjektem, který je po volbách oslaben. O SPD a Motoristech už možná ani nemá cenu mluvit, míní Zlámalová. Co z toho všeho bude?
October 13 · 29 min
Jan Zrzavý. Největší hrozba pro lidstvo, konec tradiční rodiny, děti na míru a proč by senioři neměli rozhodovat o budoucnosti
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Skutečný problém, který opravdu stojí za řeč, ten se pozná podle toho, že nemá řešení,“ říká evoluční biolog Jan Zrzavý. Podle něj lidstvo čelí hrozbě, kterou si zatím nedokáže naplno připustit. Není jí válka, klimatická krize ani umělá inteligence, ale dramatický pokles porodnosti. Zatímco přelidnění podle něj dříve či později narazí na přirozené limity, vymírání žádnou podobnou brzdu nemá. A místo náhlé katastrofy nás tak může čekat pomalé vyprazdňování měst, stárnutí společnosti a rozpad systémů, na kterých stojí naše civilizace. „To bude takové pomalé erodování všeho,“ varuje. Zrzavý je přesvědčený, že za demografickou krizí stojí i proměna samotné rodiny. Romantická láska podle něj nikdy neměla být základem manželství, které historicky plnilo především ekonomickou a společenskou funkci. „Ta naše nešťastná civilizace prostě najela na to, že manželství by mělo být v ideálním případě založené na romantické lásce,“ vysvětluje. Dnes jsme se ale od původních vazeb osvobodili, děti přestaly být nezbytností a tradiční rodina, jak ji prezentují politici, je ve skutečnosti poměrně novým vynálezem. Finanční pobídky ani štědřejší sociální stát podle něj tento vývoj nezvrátí. Naopak mohou posilovat podmínky, které k poklesu porodnosti přispěly. Další zásadní proměnu přinese umělá inteligence. Zrzavý se neobává ani tak toho, že by se stroje vymkly kontrole a zničily lidstvo, ale že lidé ztratí motivaci cokoli dělat. „Nějak si neumím představit ve světě s umělou inteligencí vůbec žádnou motivaci něco dělat,“ přiznává. Pokud za nás technologie zvládnou pracovat, tvořit i bádat, co nám vlastně zůstane? Už dnes podle něj AI umožňuje ve vědě podvádět způsobem, který bude stále obtížnější odhalit. Současně ale otevírá možnosti, které jsme si donedávna neuměli představit. Podobně jako genetické inženýrství, díky němuž bychom mohli postupně převzít kontrolu nad vlastní evolucí a upravovat budoucí generace podle svých představ. „A tohle až nastane, tak se to rozjede a nic tomu nezabrání,“ předpovídá. Přesto o sobě Zrzavý mluví jako o optimistovi. „Už je zase zajímavé si ráno pustit zprávy,“ říká s tím, že svět je mimořádně vzrušující právě proto, že se ocitáme uprostřed zásadních změn, jejichž důsledky nedokážeme předvídat. Skeptický je naopak k představě, že politici dokážou dlouhodobé problémy řešit. A otevírá i provokativní otázku, zda je správné, aby o budoucnosti země stále více rozhodovali starší voliči, kteří v ní už sami nebudou dlouho žít. Proč podle Jana Zrzavého lidstvo nedokáže zastavit propad porodnosti? Jak romantická láska proměnila rodinu a proč podle něj už není možné vrátit se zpět? Připraví nás umělá inteligence o samotný smysl života? Měli by mít senioři stejné volební právo jako mladí? A jak může vypadat svět, ve kterém si lidé budou upravovat vlastní genetickou výbavu? I o tom je rozhovor s Janem Zrzavým.
October 11 · 29 min
Jan Prušinovský. Věčný pocit amatéra, fenomén Okresního přeboru, hranice humoru a svět za mřížemi
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Zakázal jsem si říct, že jsem etablovaný. Cítím se jako věčný amatér a nechtěl bych, aby mi to někdo bral,“ říká režisér a scenárista Jan Prušinovský. Má za sebou Okresní přebor, Most!, Dobré ráno, Brno! a další projekty, které se staly fenomény, přesto odmítá příliš přemýšlet o vlastním úspěchu. Když se ke své tvorbě vrací, vidí spíš věci, které mohl udělat lépe. Vyrůstal v prostředí, které má dodnes hluboko pod kůží, s otcem řidičem kamionu projížděl průmyslové zóny a říká, že právě vlastní původ může být pro tvůrce výhodou: „Je dobré to ze sebe nesetřásat a nestydět se za to.“ Prušinovský mluví i o tom, jak jeho nejslavnější seriály stárnou. Zatímco Okresní přebor podle něj drží díky určité naivitě a jednoduchosti, Most! byl podle něj v něčem starý už v době svého vzniku. Zpětně by například chtěl do role Dáši obsadit trans člověka. Odmítá ale představu, že by dnes nebylo možné dělat nekorektní humor. Žádný „zákaz slova“ podle něj neexistuje, jen se humor i společnost proměňují. Sám zároveň zdůrazňuje morální odpovědnost autora: rasistická nebo vulgární postava podle něj ještě nedělá rasistické či vulgární dílo, rozhodující je, jaký postoj k ní celý příběh zaujímá. Otevřeně mluví také o České televizi. Období pod Petrem Dvořákem považuje za dobu, kdy posílení kreativních producentů umožnilo vznik různorodých projektů, zatímco dnes podle něj instituce znovu funguje spíš jako pyramida, v níž rozhoduje hlava nahoře. Sám měl v ČT připravené další projekty, s novým vedením se ale nepotkaly, a tak odešel jinam. Jeho novinkou je seriál Oddíl B z prostředí věznice. Prušinovský přiznává, že se tentokrát pustil do světa, o kterém původně nevěděl téměř nic. Při rešerších ho překvapilo, v jakém stavu české vězeňství je a říká, že vězení dnes může místo nápravy samo vytvářet další kriminalitu. Proč se Jan Prušinovský ani po letech nechce považovat za etablovaného režiséra? V čem podle něj Most! zestárl? Je dnes opravdu těžší dělat nekorektní humor? A proč ho stav českých věznic překvapil a zarmoutil? I to se dozvíte v rozhovoru.
October 8 · 31 min
Libor Jelen: Kdo zachrání stárnoucí Evropu, „vyčůraný“ Trump, konec západního výkladu světa a svět po Putinovi
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jakmile Vladimir Putin z jakýchkoliv důvodů nebude, bude otevřená cesta minimálně k příměří a k hledání nějaké mírové dohody,“ říká politický geograf Libor Jelen. Rusko podle něj zůstává impériem drženým pohromadě hrubou silou a Putin potřebuje válku na Ukrajině i proto, aby mohl dál legitimizovat svou moc. Přesto Jelen nevěří, že by ruská společnost nebo její elity chtěly válčit navždy. Oligarchové sice na válečné ekonomice bohatnou, své peníze ale nemohou svobodně užívat a stále jsou závislí na rozmarech režimu. Putin je navíc podle Jelena pod stále větším tlakem, protože Rusko nedokáže na Ukrajině naplnit své cíle. Otevření další plnohodnotné fronty proto považuje za málo pravděpodobné, Evropa se ale musí připravit na pokračující hybridní útoky. „Jsme ve válce v kyberprostoru,“ upozorňuje. Svět se podle Jelena zároveň zásadně proměňuje a Evropa se musí smířit s tím, že už nebude jediným místem, které určuje pravidla hry. Západ by měl přestat automaticky nahlížet na svět vlastní optikou a pochopit, že třeba v Africe je válka na Ukrajině vnímána úplně jinak. Rusko se podle něj na rozdíl od západních koloniálních mocností dodnes skutečně nedekolonizovalo a imperiální myšlení je v něm systematicky udržováno. Zároveň ale varuje před představou, že evropskou civilizaci čeká nevyhnutelný zánik. Velkou část rozhovoru věnuje Jelen migraci, nacionalismu a tomu, jak snadno lze společnost rozdělovat na „my“ a „oni“. Nacionalisté podle něj mají v kampaních jednoduchou práci, protože dokážou nabídnout jasného nepřítele a rychlé řešení. Sociální sítě navíc problémy koncentrují a emoce udržují prakticky nepřetržitě. Migraci přesto Evropa podle Jelena potřebuje i kvůli dramaticky nízké porodnosti - klíčová je ale integrace a schopnost zachovat společné hodnoty. Naději vidí především v mladé generaci a v tom, že společenské myšlení se může měnit. Proč podle něj Putin potřebuje válku, aby se udržel u moci? Může se Rusko po jeho odchodu začít rozpadat? Proč jsou nacionalismus a strach z migrantů tak účinnými politickými nástroji? A opravdu Evropě hrozí úpadek, nebo se jen musí smířit s tím, že už není středem světa? Pusťte si rozhovor s Liborem Jelenem.
October 6 · 28 min
Petr Mára. Strach z AI, chronická nemoc a roky stresu, Apple jako životní sázka a nový pohled na úspěch
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Třikrát jsem měl za poslední dva roky fáze, kdy jsem si říkal, že budu úplně zbytečný.“ Influencer a technický guru Petr Mára se technologiemi zabývá většinu života, přesto ani on netuší, jak zásadně umělá inteligence promění svět kolem nás. „Musíš to pochopit, adaptovat se a doufat, že tu zatáčku prostě vybereme,“ říká. Podle něj už AI jako první tvrdě dopadá právě na lidi z technologického sektoru. Firmám, které dřív potřebovaly desítky programátorů, může dnes stačit zlomek původního týmu. Paradoxně tak právě lidé, kteří technologickou revoluci pomáhali vytvářet, patří mezi první, jejichž práci zásadně mění. Mára ale nevěří v budoucnost, ve které budou lidé komunikovat především se stroji. „Čím víc technologický svět bude, tím víc se lidi budou vracet k lidem,“ tvrdí. Vztahy jsou podle něj „alfa a omega fungování civilizace“ a AI je nedokáže skutečně nahradit. V rozhovoru se ale vrací i mnohem dál před dnešní AI boom. K době, kdy byl Apple okrajovou značkou, kterou v Česku téměř nikdo nepoužíval a on sám byl jedním z mála lidí, kteří jí věnovali roky života. „Nikdo ti nebude dělat deset let něco pro zábavu, aby pak možná uspěl,“ říká o cestě, která ho nakonec dostala k práci pro Apple a přednáškám po Evropě, Asii nebo Blízkém východě. Zároveň přiznává, že velkou část kariéry vůbec nevnímal jako promyšlený plán. Spíš měl štěstí, že něco, co ho fascinovalo dávno před ostatními, nakonec vyrostlo spolu s ním. Za profesním úspěchem ale byla i druhá stránka. Mára dlouhodobě bojoval se zdravotními problémy, užíval vysoké dávky kortikoidů a přitom létal po světě a vystupoval před lidmi. „Naučíš se otupit od zbytku těla, protože bys to neunesl,“ popisuje období, kdy podle něj nebyla možnost se zhroutit. Člověk musel přijít, tvářit se, že je „mistr světa“ a práci odvést. „Pak tělo doběhne a vybere si tu daň,“ vzpomíná Mára. Dnes říká, že množství stresu, kterému se tehdy vystavoval, by už znovu podstupovat nechtěl. Právě zkušenost s výkonem změnila i jeho představu o tom, co znamená uspět. Přestože si může dovolit věci, které by řada lidí za symbol úspěchu považovala, sám říká, že nikdy nezažil moment, kdy by si jednoduše řekl: dokázal jsem to. „Podle mě úspěch ve finále je situace, kdy dokážeš být sám se sebou uvnitř v klidu. Všechno ostatní je nějaký šum,“ myslí si. Peníze, dům, status nebo první třída v letadle podle něj mohou vypadat dobře zvenku, ale samy o sobě vnitřní spokojenost nepřinesou. Proč si Petr Mára myslí, že AI může jako první připravit o práci právě lidi z IT? Proč věří, že čím víc technologií kolem nás bude, tím důležitější budou skuteční lidé? Jakou cenu zaplatil za roky, kdy dokázal vypnout emoce a prostě podat výkon? A proč dnes považuje většinu tradičních symbolů úspěchu jen za „šum“? I to se dozvíte v rozhovoru.
October 1 · 31 min
Klára Issová. Temná hodinka duše, perfekcionismus a potřeba kontroly, laskavost k sobě i plán na oddělené ložnice
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“ Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta. „Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,“ říká. Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. „Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“ popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. „Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,” vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje. „Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“ říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: „Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“ Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu Divočina, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i agresivním partnerem. Po třiceti letech herectví zároveň sama hledá cestu od přehnané přípravy a kontroly k větší lehkosti a „nevinnosti“. Co se Klára Issová naučila o vlastní potřebě kontroly a perfekcionismu? Co jí ukázalo období, kdy se jí několik životních jistot rozpadlo najednou? Jak se změnila její představa lásky, samoty a partnerství? A proč se po třiceti letech herectví znovu učí věci pouštět? Pusťte si rozhovor s Klárou Issovou.
September 29 · 30 min
Lenny. Mámina druhá šance na život, soukromí pod tlakem, hudba versus sociální sítě a lvice obranářka
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Bylo to nejdelších pět minut mého života.“ Zpěvačka a skladatelka Lenka Filipová alias Lenny vzpomíná na chvíli, kdy její maminku, známou zpěvačku, našli doma po vážném zdravotním kolapsu. Sama byla zrovna za Prahou a věděla, že jako jedna z mála má klíče. Když se k ní muzikanti nemohli dostat, řekla blízkým, ať vyrazí dveře nebo okno, hlavně aby se dostali dovnitř. Cestou zpátky jí hlavou běželo, že ještě den předtím s mámou mluvila a že není možné, aby tu najednou nebyla. Později se ukázalo, že jí prasklo aneuryzma a následně spadla ze schodů. „Jakýkoliv doktor vám řekne, že to byl zázrak, že ta máma přežila,“ říká Lenny a období, které následovalo, označuje za nejnáročnější týdny svého života. Poprvé o celé zkušenosti mluví takhle otevřeně. Popisuje, jak se najednou starala o člověka, o kterého se celý život sama opírala a jak jí tahle zkušenost změnila pohled na rodinu i čas. Když její máma letos slavila narozeniny, dostala od dcery velkou jedničku - jako symbol prvního roku druhého života. „Jakmile máte takovou druhou šanci na život s tím člověkem, některé věci počkají,“ říká Lenny. Vyrůstala v hudební rodině a od rodičů si podle svých slov odnesla disciplínu, preciznost i důraz na to dotahovat věci do konce. Zároveň ale říká, že si chtěla jet vlastní cestu a být sama za sebe - i proto se od začátku snažila budovat kariéru po svém. Dnes vydává novou desku Good Omens na vlastním labelu a otevřeně popisuje i tvrdost hudebního průmyslu. U svého hitu Hello zpětně vidí jako zásadní problém, že české vydavatelství nemělo žádnou strategii pro zahraničí a nedokázalo dostatečně propojit úspěšnou píseň s její tváří. Přístup labelů přirovnává ke žvýkačce: dokud máte chuť, žvýkají vás a pak vás vyplivnou. Ještě větší tlak ale dnes podle ní přichází ze sociálních sítí. Možnost, že se člověku během jednoho dne změní život, vnímá jako obrovskou svobodu, zároveň ale říká, že tvorba obsahu ji několikrát dostala „až do depresivního stavu“, kdy byla natolik demotivovaná, že přestávala psát hudbu. Pomáhá jí proto vracet se k jednoduchému pravidlu: hudebníci mají dělat hudbu. Do toho všeho vstupuje i umělá inteligence, kterou Lenny používá jako pragmatického rádce, ale odmítá ji pustit do samotné tvorby. Právě tam si nastavila hranici, protože nechce jako kreativní člověk pracovat s nástrojem, který jí nabízí další melodie na základě už existující hudby. Stejně ambivalentně mluví o slávě, sociálních sítích i zájmu médií o soukromí. Bulvár podle ní dokáže sledovat i změny jejího těla a spekulovat o těhotenství, ona sama se ale snaží držet osobní život stranou a připomíná přístup své mámy: čím víc soukromí člověk uchová, tím lépe se mu v něm možná žije. Jak zpěvačka vzpomíná na chvíle, kdy její máma bojovala o život? Co jí vyrůstání se slavnou matkou dalo a proč si přesto potřebovala vyšlapat vlastní cestu? Proč ji tlak sociálních sítí dokázal odříznout od samotné hudby? A kde má jako muzikantka hranici při používání umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.

Showing 1–20 of 57 episodes